ři práci s mladými toxikomany opakovaně zjišťujeme jeden fakt z jejich minulosti, že se v jejich rodině jen těžko nacházel čas, aby se mluvilo o problémech nebo prostě jen chvíli příjemně povídalo s ostatními. Ve společném soužití rodiny k tomu bývají přirozeně vytvořené okamžiky – společná jídla, po kterých lze chvíli posedět a něco si říci. Nejde samozřejmě jen o rodiny závislých – mizení společných rodinných chvil u jídla lze sledovat již delší dobu v celé naší společnosti.
K čemu může být částečný návrat k tradicím dobrý? Příprava jídla a stolování je součástí kultury – jsou v něm navíc vymezeny základní role: muž – žena – dítě – manžel a manželka, někdy i další členové rodiny. V různých rodinách mají různí lidé různě definované role: někde žena vládne kuchyni volbou jídla počínaje, přes nákupy, přípravu, servírování a dělení porcí až k mytí nádobí. Jinde se o jídlech debatuje předem, na nákupech se podílejí děti. Někde občas mohou vařit dospívající dcery, někde je hlavní a nejlepší kuchař manžel. Co je však důležité je, že existují určité nepsané dohody o tom, co kdo dělá – co je čí odpovědnost. Tato dělba dává rodinným vztahům i určité hranice. Je například jasné, jakou roli má babička (návštěva pozvaná k jídlu anebo ustavičný kritik a sabotér?), kdo má moc rozhodovat, kdy se začne jíst („všichni čekáme na tátu...”), kde začíná svoboda a samostatný prostor dětí a dospělých (po jídle jdou děti pryč a dospělí se baví spolu).
Dohodnutý rituál jídel navíc skutečně umožňuje vznik jakési diskusní skupiny, kde se mohou (ale nemusí) řešit aktuální problémy, ale i oceňovat úspěchy jednotlivých členů. V některých rodinách tento prostor najdou denně v podobě snídaně i večeře, jinde se schází jen na pozdní večeři, někde je takový zvyk jen o víkendech.
Zvláště tam, kde se začínají objevovat známky problémů, nedostatečné výchovy nebo kontroly dětí, nejednotné výchovy, nadměrných konfliktů mezi sourozenci nebo tam, kde někdo najednou zjistí, že na nic není čas – tam je dobré pokusit se o znovuoživení jídelních rituálů.
